K rozhovoru s Ondrou Škochem bylo hned několik důvodů. Nejenže jeho domovská kapela Chinaski vydala na sklonku minulého roku výtečné album Rockfield nazvané podle legendárního studia, ve kterém deska vznikala. Jeho projekt určený především začínajícím umělcům Music Cluster dostal nový webový háv a obsahově se posunul o trochu dál. A také bylo na místě zjistit něco Ondrově o sólovém projektu Nitky, se kterým vydal již tři desky a který snad bude mít v budoucnu i další pokračování.

ROCKFIELD
Před půl rokem jste vydali s Chinaski desku Rockfield. Jak jste s albem spokojeni s půlročním odstupem?
Myslím, že poprvé v historii jsme jednohlasně spokojeni. Možná i více spokojeni, než jsme byli krátce po vydání. Ten odstup je totiž důležitý. Vždycky, když jsme v minulosti vydali desku, tak jsme tou deskou žili, ale ve chvíli, kdy vyšla a byla pokřtěna, tak už ta deska pro nás skončila. Už jsme ji neposlouchali a jen jsme hráli nové písničky na koncertech. Tady tu desku si hodně oblíbily moje děti a dost si ji pouští, takže tomu neuniknu. Ale pořád mě baví a nevadí mi ji poslouchat. A pokaždé, když tu desku slyším, tak z ní mám obrovskou a zcela upřímnou radost.

Jak probíhalo nahrávání? Co bylo oproti minulosti jiné nebo zvláštní?
V první řadě to byla doba, kterou jsme si dali na přípravu, protože příprava alba je vlastně to nejdůležitější. Dřív jsme to dělali tak, že jsme složili třeba čtyřicet písniček. Z nich jsme vybrali patnáct a pak následně třeba jedenáct, které už byly určeny na desku. Ty jsme potom drtili ve zkušebně do úmoru, abychom potom přišli do studia a natočili to. Jakmile jsme potom ve studiu začali improvizovat nebo zkoušet něco nového, tak jsme z toho byli všichni nervózní a nikdy to nedopadlo moc dobře. I když snaha byla a byla u toho super atmosféra, tak jsme si výsledek druhý den poslechli a zjistili, že tudy cesta nevede.

Když jsme dávali dohromady Rockfield, tak jsme použili stejný model skládání jako dřív. V době, kdy jsme vydávali Best Of, tak jsme měli v zásobě hromadu písniček a chtěli jsme vydávat desku. Nicméně jsme cítili, že to ještě není ono. Zaplaťpánbůh se mezi těmi písničkami našel Hlavolam a Stížnost, na kterých jsme poprvé spolupracovali s producentem Gregem Haverem a kde jsme poznali, že je pro nás výborný a že si skvěle sedíme. A získali jsme v tu chvíli klid a pocit jistoty, že je to ten správný producent pro naši příští desku.

Písničky na Rockfield jsme ale začali dávat dohromady prakticky po natočení desky Není na co čekat (2010). A zase jich bylo kolem čtyřiceti a vybrali jsme jich nakonec jedenáct. Poprvé v historii kapely jsme ale přijeli do studia s tím, že jsme vůbec nevěděli, co se bude dít. My jsme ty věci sice měli složené, ale ne vždy byly hotové texty, ne vždycky bylo jasné, jaký ta písnička bude mít groove. Prostě jsme uvěřili tomu, že Greg je člověk, který s námi bude pracovat. Že nás navede na nějakou cestu a my naskočíme a začne to vznikat. Bylo to úplně nová zkušenost a ze začátku jsme z toho byli dost na nervy.

Mně se třeba stalo, že jsem natočil písničku a měl natáčet druhou a nemohl jsem si vzpomenout, od čeho ta písnička začíná. To se mi v minulosti nikdy nestalo. Díky tomu jsem na to ale koukal s čistou hlavou. Nikdy mi neříkal, co mám přesně nahrát, ale pořád na nás byl napojený a vedl nás.

On je navíc bubeník, takže si dal obrovskou práci s nahráváním bicích. Normálně seděl před Otou a dirigoval ho, co má hrát. Kdy má dát který činel a podobně. Myslím, že bubny dopadly velmi dobře. Jsem na bubny docela náročný a i já jsem spokojený.

Dřív jsme také všichni seděli ve studiu a měli tendenci do toho kecat. Pak se dospělo k úzu, že hlavní slovo má autor písničky a producent, ale stejně tam všichni seděli a kecali do toho. Greg to udělal tak, že jsme na začátku natočili celou desku tak, jak jsme ji měli ze zkušebny. Pak všechny vyhodil, a to doslova, a vzal si tam jednoho člověka a s tím pracoval. Jakmile byl ten člověk hotový, tak mohl do studia jen autor písničky a jen si to poslechnout. Jakékoliv námitky Greg odbýval s tím, že máme být klidní, že to dopadne dobře. To jsme tam zažili všichni (smích).

Greg na nás celou dobu opravdu dohlížel a měl jasnou představu o tom, jak mají ty písničky znít. Jako příklad bych uvedl, že já jsem vždycky psal smyčcové aranže do našich věcí. On přišel s tím, že chce, aby to dělal někdo jiný. Aby ty aranže vypadaly prostě úplně jinak. Chtěl nás dostat do jiného prostředí, a abychom spolupracovali s úplně jinými lidmi, prostě nás chtěl vykořenit ze zaběhnutých stereotypů. Takže zavolal svému známému z velšského smyčcového kvinteta a poslal mu hrubý nástřel písniček. On to během pár dní napsal, přijeli do studia a začali hrát. Mně se to nezdálo, znělo mi to moc popově, ale Greg mi řekl, ať jsem v klidu, že to bude dobré. A bylo. On prostě věděl, jak to má znít.

Pozval tam třeba skvělého klávesistu Nicka Nasmythe, který hrál třeba s Manic Street Preachers nebo Kylie Minogue. Ten přijel a nahrál nám tam úplně fantastické Hammondy. Což je úžasná věc v Rockfieldu, že tam mají pravé Hammondy i s bednou Leslie. Na desce nemají žádné velké sólo a jsou tam víceméně skryté, ale moc dobře to funguje.

Jaké bylo genius loci místa? Studia, kde nahrávala taková plejáda slavných jmen...
Já jako velký fanoušek Queen, když jsem vešel do té místnosti s pocitem, že tady se natáčelo Bohemian Rhapsody, tak se mi rozklepaly ruce. Sedl si za ten klavír, na který to Mercury natáčel, začal jsem hrát a byl jsem úplně mimo. Byla to obrovská emoce. Nám to samozřejmě nepomohlo udělat dobrou desku. Na druhou stranu ten pocit, že jsi na místě, kde se natáčely takhle slavné desky, tak to s tebou prostě něco udělá. Aspoň se strašně snažíš (smích).

Na desce je patrný úplně jiný zvuk. Všechno je průzračné, čisté a jasné. Přitom to ale funguje dohromady. Skvěle jsou udělané vokály. Jakým způsobem tohle Greg dělal?
To byla další velmi zajímavá zkušenost. Zpěvy má na starosti Clint Murphy, což je Gregova pravá ruka. Clint je člověk, který je neskutečně rychlý v práci s Pro Tools. Od něj jsem dostal velkou školu shufflu. Máme tam dvě písničky v tomhle rytmu a hráli jsme to tak po česku. Oni kolem nás pořád chodili a ptali, co to tam vlastně hrajeme. Když jsme řekli, že shuffle, tak nás vyvedli z omylu. Já, protože jsem odkojen jazzovou kytarou, tak jsem si byl jist, že vím, o co jde, ale o tyhle iluze jsem přišel (smích). Clint byl taková shuffleová policie. Konkrétně u písničky Narozeniny to natáčení bylo hodně náročné. Tady jsme měli už připravené aranže, které se musely celé předělat, protože to prostě neshuffleovalo.

Když se vrátím k těm vokálům, tak si od nás Clint nechal nazpívat to, co máme připravené. Pak si vytáhl hlavní linku, kterou dal do programu Melodyne. K téhle lince potom připsal v Melodyneu další hlasy a my jsme je zpívali. Tím nám vznikly poměrně široké harmonie ve vokálech, které na desce jsou a fungují. A co je třeba zajímavé, absolutně zakazují unisona. Naprosto nepřipadá v úvahu. My jsme na to byli zvyklí, protože melodie zdvojením získala jinou barvu, ale tady ne. Unisono bylo zakázané.

Teď je asi brzy se na to ptát, ale budete s Gregem spolupracovat dál?
Pokud to bude jen trochu možné, tak určitě a rádi. Ta spolupráce se osvědčila. A aby to nebyly ty samé koleje, tak nám říkal, že v jiném studiu. Ideálně prý někde v teple (smích). Mluvil jsem i s naším vydavatelem a je možné, že příště to bude nějaká kombinace více lidí. Ale Greg by to měl stejně dozorovat. Ono je těžké najít někoho, kdo je sice cizinec, ale tak dobře se na tebe napojí, a mluví „tvým jazykem“. A když už se podařilo někoho takového najít, tak bych se ho držel.

U Chinaski nejde čekat nějaký velký stylový skok. Nikdy nebudeme dělat dance nebo hip hop. Děláme svoje písničky a on nám to pomohl posunout o úroveň výš. Když kapela funguje tak dlouho, jako Chinaski, tak potřebuje nějaký svěží vítr odjinud. Tím nechci říct, že tady nemáme šikovné lidi. Točili jsme s Michalem Dvořákem, Milanem Cimfem nebo Michalem Pekárkem a všichni byli skvělí. Ale potřebovali jsme něco nového a to je právě tahle příležitost, že můžeme točit s někým zvenčí. A když ty možnosti jsou, tak je to jen dobře. Prospělo to nám, prospělo to Kryštofům a prospělo to i Ebenům.

SÓLOVÁ TVORBA
Jak pokračuje projekt Nitky?
Od té doby, co loni vyšla deska Prší na habry, tak proběhlo docela velké množství koncertů, které jsem nemusel organizovat (smích). Organizoval jsem vlastně jen křest a pak už nás jenom zvali na různá místa. Jednou to bylo s celou kapelou, včetně Zuzany Homolové, pak to bylo v triu, někdy jen v duu. Žije si to svým životem, kdy mě lidé oslovují, že ten koncert chtějí. A když se domluvíme na možnostech pořadatelů, tak podle toho řeším, v kolika lidech na koncert jedeme.

Mám z toho velkou radost, i když těch koncertů s celou kapelou není mnoho. Jsou to profesionální muzikanti, kteří nejsou zadarmo a navíc mají docela plný kalendář. Jsem rád, když se sejdeme všichni, ale i koncerty v duu nebo triu mají něco do sebe, zvlášť když hraješ na nějakém hezkém místě. Hráli jsme takhle v Milevsku v klášteře nebo v kostele v Českých Budějovicích.

S tou poslední deskou jsi už básně Suzanne Renaud vyčerpal. Už jsi přemýšlel nad tím, co dál, co bude na další desce?
Je jasné, že téma Suzanne Renaud je už passé. Nicméně spolupráce s mojí ženou se osvědčila dlouholetým soužitím (smích). Podvědomě cítím, že se k tomu nějakým způsobem vrátíme. Chci, aby to byly její překlady nějaké poezie, případně její autorská tvorba. To je ale hudba daleké budoucnosti, protože s malými dětmi se to těžko dá skloubit. K těm překladům se ještě dokázala vybičovat a vnést tam i určitý autorský potenciál, protože to samozřejmě musíš přebásnit. Nicméně vyloženě autorská tvorba je zase jiný level, do kterého se doufám dostaneme, ale netuším kdy.

Ještě mám jeden dlouhodobý plán, který vybočí z konceptu zhudebněných básní. Je to čistě instrumentální projekt postavený na kytaře a s různými hosty. Nemám to zdaleka promyšlené, ale rád bych si tenhle sen někdy splnil. Chtěl bych do té desky promítnout všechny vlivy, které vstřebávám, jako jsou Joe Pass, Pat Metheny, Mike Stern, na druhé straně Joe Satriani, Steve Vai nebo Brian May. Vždycky když jsem hrál jazz, tak jsem nebyl takový ten stylový hráč. Rád jsem na konci sóla sešlápl booster a trochu to rozvibroval. Lidem se to líbilo, ale nebylo to úplně ve stylu. Chtěl bych na desce kombinaci stylů, aby to bylo pestré.

MUSIC CLUSTER
Co je nového u Music Clusteru? Viděl jsem, že jsou nově udělané stránky. Jaké jsou tam teď nové projekty?
Za ten rok a půl, co tenhle projekt vznikl, jsme přesně zjistili, jaké jsou jeho klady a zápory, a zapracovat na těch kladech. Třeba jsem zjistil, že crowdfunding není podstata Music Cluster. To je spíš práce s kapelami. Osobní kontakt s těmi lidmi.

Takže produkce.
Tak nějak. Většinu času, který jsem na tom projektu strávil, bylo vysedávání s kapelami po hospodách a zjišťování, v jaké fázi vývoje jsou, co chtějí dokázat a podobně. Je to formou konzultací a teprve potom se dobereme k nějakému cíli, který se snažíme naplnit.

Pro ty kapely je důležité, že celý projekt zaštiťují lidé, kteří už mají v oboru nějaké zkušenosti. Jsou to lidé z hudební, marketingové i produkční branže. A snažíme se teď mnohem více zdůraznit, že Music Cluster je právě o tomhle a ne jen o tom, že si můžeš vybrat peníze od svých kamarádů.

My jsme Music Clusteru začali říkat maturitní zkouška. Pokud chceš s kapelou dosáhnout někam dál, v Music Cluster můžeš zjistit, zda na to opravdu máš.
Projekty máme dost různorodé. První na řadu teď přijde Mrakoplaš, což je kapela, která už nějakou dobu funguje. Hrají blues a sami se nám ozvali, že se chtějí dostat dál a k dalším posluchačům. Jsou to lidé o dvacet let starší, než jsem já, a přesto jim mám co dát a oni to ocení.

Pak je tam můj favorit, skupina Sirkyskon ze Sušice, kteří hrají rock pop a připomínají mi Chinaski, když začínali. Jsou to šikovní muzikanti, mají hezké písničky i dobré texty, a hlavně chtějí něco dokázat. Hodně se setkáváme a píšeme si a oni postupně zjišťují, čeho jsou schopni a čeho ne.

Teď jsme se nově spojili s projektem Junior Stage, který pořádá Junior Club pod patronací Akropole. Díky této spolupráci mají ty kapely možnost vystoupit v Akropoli. Je to taková odměna za to, že se jim podaří projít Music Clusterem. S tím, že cíle jsou u kapely jiné. Někdo chce natočit singl, někdo videoklip, někdo desku. Ta desku už ale není tak častá a já jsem za to docela rád. Natočit a zpropagovat desku, je strašně složitá, dlouhodobá a drahá věc. A kapely na to nejsou ani připraveny. Ideální jsou dvě tři písničky.

Podstata je v tom, že nikomu neslíbíme, že bude mít úspěch a bude slavný a bohatý. Ale můžeme mu slíbit, že díky Music Clusteru přesně pozná, jak na tom je a jaký má potenciál. A stejně jako se my učíme třeba od zahraničních producentů, lidé mají možnost se zase učit od nás.

Kolik tahle spolupráce stojí? Protože to neděláte zadarmo..
Dnes asi nenajdeš někoho, kdo dělá něco zadarmo. Ale v rámci Music Clusteru jdeme všichni na 50% svých obvyklých honorářů. Musí to být podpůrný projekt. Kdybychom tam pracovali za své plné ceny, tak na to ty kapely nedosáhnou. Někdy je i těch 50% moc.

Co považuješ za největší úspěch Music Clusteru?
Všechny kapely, které tím prošly, tak jsou pro mě úspěchem. Od první kapely Jelení Loje, kteří chtěli natočit CD. To jsme jim rozmluvili a navrhli jsme jim natočit živé DVD, protože jejich největší devízou jsou právě koncerty. Pak to byla třeba kapela Vagyny di Praga, kteří prostě chtěli desku, tu desku mají a vydání alba je nakoplo, takže pořád fungují, pořád hrají. A z Music Clusteru odcházeli šťastní. Skupina Energia už třeba trochu skomírala a Music Cluster je nakopnul. Natočili si díky nám videoklip a začali zase pracovat na nových písničkách a dál fungují a pořád jsme v kontaktu.

Jsou tam i neúspěchy. Kapela Wanted se k nám přihlásila, pak se rozpadli a doteď to nedali dohromady, přestože se strašně snaží. Možná ten největší úspěch je ale to, že jsme přišli na to, jak fungovat a na koho náš projekt cílit.

Kde hledáš kapely do Music Clusteru?
Většinu z nich jsem objevil někde na Facebooku nebo Bandzonu, někdo se přihlásil i sám. Teď, když jsme s Chinaski udělali soutěž o předkapelu, tak se nám hlásí velká spousta kapel a mezi nimi je i spousta adeptů pro Music Cluster. Rádi bychom, aby se o tomto projektu vědělo, aby kapely věděly, že tuhle šanci mají, na druhou stranu dokážeme zvládat tak pět projektů do roka, protože se tomu musíš opravdu věnovat a to u více projektů moc nejde.


STUDIUM
Jak probíhalo tvé studium hudby? Ty hraješ už odmalička, že?
U nás byla hudba prakticky každodenní chléb. Rodiče měli neskutečnou sbírku desek a vždycky u nás hrálo hodně klasiky, ale také Beatles, Pink Floyd nebo Mike Oldfield. K hudbě nás s bráchou přivedli rodiče, kteří měli muziku velmi rádi. Konkrétně k tomu došlo, když jsme byli na návštěvě u jedněch známých, Ladovi se jmenovali, což byla rodina plná muzikantů, všichni na něco hráli. My u nich s bráchou hráli na flétničky, a oni našim doporučili, ať nás dají do hudebky, že máme talent.

Začal jsem chodit na flétnu do hudebky, ale strašně jsem miloval klavír a kdekoliv jsem ho viděl, hned jsem zasedl a začal hrát nějaké svoje improvizace. Maminka se mnou dokonce do té hudebky zašla, jestli bych na ten klavír mohl hrát. Když se mě ale učitelka zeptala, na co bych chtěl hrát, tak jsem suverénně vyhrknul, že na kytaru (smích). Protože jsem měl krátké prsty, musel jsem rok počkat, než mi dorostou. Ten rok jsem chodil do sboru, což bylo strašné (smích).

Pak jsem začal chodit na kytaru k panu Jiřímu Šimkovi. Normálně jsem hrál na klasickou kytaru s nylonovými strunami. Nějak mě to chytlo, až jsem se rozhodl, že půjdu na státní konzervatoř. Pan Šimek mě poslal na zkoušku k panu učiteli Sedláčkovi, který mi zjistil, že mi chybí na ukazováčku šlacha. Tím skončila moje kariéra klasického kytaristy, vzal jsem do ruky trsátko a začal se připravovat na Ježkovu konzervatoř.

Na tu jsem se připravoval u jednoho učitele, který měl dost vyhraněný názor na techniku, která mohla oslovit jen jeho. Takže jsem se napoprvé nedostal. Pak jsem se na tuhle techniku vykašlal, začal jsem normálně cvičit jazzové standardy a chodil na konzultace k panu Šindlerovi, který tam učil a ke kterému jsem se za rok nato dostal.

Chodil jsem pět let na kytaru a k tomu jsem se ještě ve třeťáku dostal na skladbu k panu Krebsovi. To je člověk, který píše perfektní aranže. A začal jsem dělat to, k čemu jsem vždycky inklinoval, a to je skladba. To už jsem hrál i v Chinaski. Jako absolventskou práci jsem měl muzikál, který se sice nikdy neuvedl, ale je kompletně hotový.

Studoval jsi třeba i soukromě? Že tě bavil nějaký hráč a šel si se k němu něco naučit?
Takhle jsem studoval baskytaru u Richarda Scheuflera. Je to můj spolužák z konzervatoře, se kterým jsem seděl v lavici, takže to byla logická volba. Zakázal jsem mu, aby mě učil slap a chtěl jsem jen, aby mě naučil techniku pravé ruky. Což se stalo a pak už jsem své studium ukončil. Dál už mi to nemělo co dát. Mohl jsem se sice učit slap, ale to mě moc nebere. Navíc, když jsem se rozhodl pro baskytaru, tak jsem hledal nějaké vzory a tím největším je Tony Levin, který slapem skoro nehraje. Je to i kontrabasista, který má svůj styl a který mě hodně oslovil. Cítil jsem, že nepotřebuji hrát rychle ani slapem. Potřebuju jen umět přemýšlet harmonicky a na tom stále pracuji.

To moje baskytarové hraní je hodně jiné, asi spíš kytarové. Dost basistů mi říká, že na to hraju jinak. Nevím v čem, ale je to tak. Já zase, když slyším opravdové basisty, tak slyším, že hrají jinak a leccos z toho bych i rád uměl (smích).

Vypíchl bys některé to studium, že ti dalo nejvíc? Že ty poznatky dnes nejvíc využiješ?
Určitě bych vypíchl Jaroslava Šindlera. Nejen ohledně kytarové hry a techniky, ale především co se týče harmonie. Pochopit jazzovou harmonii znamená, že musíš pochopit harmonii jako takovou. Já nikdy nebyl teoretik, který by dokázal rozebrat veškeré ty složité značky. Ale je fakt, že pro mě byla jazzová harmonie vždycky strašně vzrušující. Když použiješ jazzové akordy v klasickém orchestru, tak to najednou dostane úplně jiný rozměr. Když jsem šel na skladbu, tak už jsem měl vybavení z jazzové harmonie a psal jsem dost neklasicky.

Pak mi strašně moc daly hodiny u Milana Svobody, protože ten je tak daleko, že sešit z jeho hodin mám pořád na klavíru a pořád tomu nerozumím (smích). jeho harmonie, jeho sledy akordů, to je fakt masakr. Na těch hodinách jsem opravdu byl a stejně jsem byl mimo. Kdykoliv se při vlastních skladbách dostanu do nějaké patové situace, beru tenhle sešit do ruky a vracím se k němu. Jeho akordové sledy jsou prostě geniální.

Potom, co se týče instrumentace, tak to mám od pana Krebse. Tam jsem se učil každou strukturu nástrojů zvlášť, kdy jsem končil velkým orchestrem.

Takže když chceš napsat aranž obyčejné písničky pro smyčce, tak to ses naučil tam?
To je zrovna ta jednodušší věc. Aranže je věc skladatelská a věc talentu. Řemeslo spočívá v tom, že musíš znát, v jakém klíči pro jaký nástroj musíš psát, jakým mají nástroje rozsah, co je a co už není hratelné. A to je dost těžké, protože málokdo umí na všechno hrát. Musíš se to prostě teoreticky naučit.

VYBAVENÍ
Jaké používáš v Chinaski vybavení?
Já jsem výhradní uživatel Aguilaru a to zcela bez kompromisu. Desku jsem natáčel přes všechny svoje pedály, což je overdrive AGRO, envelope filtr Filter Twin, kompresor TLC Compressor, oktáver Octamizer a preamp ToneHammer. To jsem poslal do malého aparátu Aguilar, což je zesilovač ToneHammer 350 a kabinet SL 112. Celé jsme to snímali mikrofonem, který jsme umístili před bednu. A zvuk, jaký mám na Rockfieldu, jsem nikdy neměl. Basa je slyšet velmi dobře, má krásný zvuk a jsem na ni hodně pyšný. Navíc jsem většinu desky natočil na svoji novou baskytaru, kterou mi postavil Libor Kobrle a která má výborný zvuk. Libor Kobrle mi postavil vynikající nástroj a mám v něm opět snímače Aguilar 4J-HC, což jsou jazz basové bezšumové snímače. Zbytek jsem natočil na pětistrunku Music Man StingRay. Na koncerty pak používám ještě velký aparát Aguilar, což je zesilovač DB 751 a kabinety DB 410 a DB 115.

Oficiální weby:
Chinaski: http://www.chinaski.cz
Nitky: http://www.nitky.cz
Misic Cluster: http://www.musiccluster.cz

Foto: Monika Urbanová, Tomáš Beran

Za MUSICstage se ptal Milan Janeček