Bubeník Adam Jánošík (The Atavists, ex Ready Kirken) vydává pod hlavičkou LABe sólové album „Noční směny“, na kterém nejen bubnuje, ale také hraje na kytaru, na baskytaru a zpívá. Jak zdůraznil v rozhovoru pro MUSICstage.cz, tvorba a natáčení byly pro něj jedna velká terapeutická seance.
Bubeníků, co vydávají sólové desky, u nás pořád moc není. Přes veškerou osvětu v podobě Kollera a dalších nás lidi mají pořád za dělníky, co umí sotva počítat do čtyř, natožpak hrát na nějaký hudební nástroj. Takže, kde se v tobě vzalo nutkání se autorsky projevit?
Předem moc díky za rozhovor bubeník na bubeníka. Ono to nutkání tam pořád někde bylo. Spíš jde o to, že vždy ctím kapelu, ve které hraju a respektuju její tvůrčí směr, který většinou udává jednotlivec. Než jsem šel bubnovat do The Atavists, měli jsme kapelu Lucky Losers, kde poprvé byla šance nějaký seberealizace, ale bohužel se rozpadla s mým odchodem do The Atavists.
Nadcházející album Noční směny, z nějž je venku první singl, má, pokud vím, poměrně silný osobní příběh. Chtěl by ses o něj - aspoň v náznacích - podělit?
To má možná souvislost s předchozí otázkou. Dostal jsem se do situace, kdy jsem potřeboval vyhledat odbornou pomoc po dlouhodobým topení se v alkoholu, ve kterým jsem hledal osvobození od reality, která mi přišla (dnes vím, že falešně) zlá. Bral jsem si na sebe tíhu celýho světa. Dodnes ten problém mám, ale už tři roky ho neutápím. Jediný, co mi pomáhalo přežít, byla kytara. Tou jsem vyplavoval svoje smutky a příběhy. Proto se album bude jmenovat Noční směny. Většinu materiálu jsem napsal po nocích na podlaze a teď vzhledem k časovým možnostem točíme vlastně taky hlavně v noci, takže to podtrhlo název. A taky tam je stejnojmenná píseň.
Na singl jsou zatím velmi pozitivní reakce, třeba říct, že zcela oprávněně. Překvapilo tě to?
Ty jo. Víš, že jo. Těch pár lidí s Tomášem Frödem (Imodium, album natáčel a produkoval) v čele mi sice dávalo vazbu, že by to mohlo být OK, ale dokud nezkusíš, nevíš. A já nebyl naivní. Říkal jsem si, že jdu trochu proti proudu času a nevěřil jsem, že by to mohlo dneska někoho moc oslovit. Ostatně důvod tý tvorby se u mě nezměnil. Pořád to dělám jen kvůli sobě a svýmu zdraví. Proto tomu s oblibou říkám radši terapie, než třeba projekt. Slovo projekt se mi nelíbí. Taky mně udělalo velkou radost, že lidi jsou schopný si poslechnout čtyřminutovou píseň a vnímají text. To je asi největší překvapení.
Na desce máš sice několik hostů, ale kytaru a baskytaru sis nahrával sám, dokonce i některé zpěvy. Co vlastně rozhodlo, že jsi bubeník, a ne třeba kytarista nebo basák? Nebo nedejbože zpěvák? (smích)
Nedejbože zpěvák (smích). Skvělý. No. Asi to tak mělo bejt. Jako malej sem vylez na gauč jako na pódium, na krku kytaru od dědy z Německa a z kapsy mi koukal řetěz z céček, kterej vedl pod polštář (aparát) a zpíval jsem Hlupák váhá, Želvu anebo Radio GAGA. Pochopitelně tajně. No ale jak mě tahali naši po koncertech Vládi Mišíka, Abraxas, Tanga apod… prostě mě to ohromilo a chtěl jsem bejt bubeník. Ale pravdou je, že první kapely byla basa/kytara. Zpěvák jsem věděl, že nebudu nikdy.
No to víš, že bylo. Přece jenom za ty roky už člověk za těma bubnama trochu ví co a jak a hlavně co od sebe může čekat. Já byl teď jako Dave Grohl, když točil tu první desku Foo Fighters. Naloženej kombík vším možným, kytary, basy, bubny a vůbec jsem nevěděl, co jedu dělat. Měl jsem songy a jel jsem k Tomášovi Frödemu, kterej mi věnoval svůj čas, ale ani jeden z nás nevěděl, co nás čeká. Začátky teda uf. Normálně jsem měl před ním trému a on musel bejt trpělivej. Nakonec, když se mi ulevilo, že ho to baví, začal jsem si to užívat a už mě to baví taky a bojím se míň.
Když už jsme nakousli začátky, můžeš pohovořit o tom, jak ses vlastně k bicím - potažmo ostatním hudebním nástrojům - dostal, a co máš všechno za sebou.
Normální proces, hudebka. V první třídě jsem nastoupil na piáno v ZUŠ Žatec a zrovna tak na bicí. Pak jsme se stěhovali do Krkonoš. Piáno jsem dochodil osm let, bicí taky, ale asi ne tak, jak by si mnozí představovali. Měl jsem skvělý dozor. Asi tak bych popsal bubny. Učil mě pan Farský, což byl ale hlavně trumpetista. Ale dokázal mě dostat do symfoňáku a dechovky, což byla prostě zkušenost. Čtení not a defacto vlastně hraní v kapele, proč to neříct. Piáno mě pustilo, ale bubny rostly a puberta mě naučila ještě trochu na kytaru a basu. Za sebou mám spousty malých kapel, ve kterých jsem potkával velké lidi. Z těch dneska známých jsou asi nejznámější Ready Kirken, kde jsem nahrával první čtyři alba. Pak spoustu studiové práce. Naposled jsem točil část poslední desky Janka Ledeckého.
Jsi samouk, nebo jsi chodil někam na hodiny?
Kromě toho piána jsem v podstatě samouk. Výjimkou byly hodiny u Branka Križka, jehož latinám jsem propadnul bezmezně na gymplu a dojížděl k němu každý týden na Suchdol. Můj problém je, že nemám vůli cvičit. Nepokrytecky bych řek, že necítím blbě kapelu, ale Dave Weckl by ze mě bejt nemohl. Ale z doby, kdy jsem si ještě myslel, že jo, mám jednu dobrou historku. Říkal jsem si, že jediná učitelská ikona je pan profesor Veselý, tak jsem za ním vyrazil na blind s baťůžkem. Ucho v pubertě. Zaťukal jsem na Žižkově na dveře, vylez Pan Masaryk (tak mi připadal). Co tu chceš? Já k vám chci chodit na bicí. Začal se hrozně upřímně smát, ale pozval mě dál, kde měl žáka. Zřejmě si říkal, co jsem to za blázna, poslechl si, jak hraju (strašně jsem hrál) a pak mi asi z lítosti doporučil jako učitele svého žáka. Jsem rád, že aspoň takhle malinko jsem ho mohl zažít, protože si ho nesmírně vážím.
Už dlouho jsou tvojí hlavní kapelou The Atavists. Jak na tvou sólovou dráhu vlastně ostatní spoluhráči pohlíželi?
The Atavists si dobře uvědomují, že nijak neohrožuju kapelu. Vše jí vždy podřídím ze 100%. Možná spíš oceňují, že jim nevnucuju svoje věci. Kluci jsou v pohodě a moc dobře ví, co mě k tomu vede. Ostatně užili si se mnou dost. Hlavně Adam (Krofian, kytarista).
Co je vlastně u The Atavists v tuto chvíli nového?
Máme natočenou novou desku a připravujeme strategii jak s ní ven. Osobně jsem nadšen z toho, co Adam naskládal. Tradičně jsme točili s Amákem v Golden Hive a mám tušení, že to tam je „zandaný“ fest a že jsme se zas pohnuli. Jen nevím, kterým směrem (smích).
Máš v plánu jet k sólovému albu i koncerty? A pokud ano, v jaké sestavě?
To je zatím velká neznámá vzhledem k tomu, že jsem původně nechtěl natočit ani tu desku. Každopádně teď, jak se věci naplňujou a z desky už máme tak 65%, přijde mi škoda si to nezahrát. Další věc je, že ty věci jsou napsaný dost „bubenicky“ a né každej kytarista se to chce učit. I ladění je specifický. To by bylo na dýl. Prostě, když to bude někoho zajímat, nevylučuju, že koncerty odjedeme. Zatím mám jistotu v Tomášovi a Martinovi Suchým, což je můj spoluhráč z předchozích kapel, který jediný ustál ty moje karamboly a byl ochotnej se mnou zkoušet moje věci i když nikdo nevěděl proč. Tahle lidská rovina je pro mě moc důležitá pro celé LABe.
Pokud bude tenhle sólový projekt úspěšný, myslíš, že v budoucnu zrealizuješ i jeho pokračování? Nebo to byla pro tebe jednorázová záležitost, která musela v určitou chvíli ven?
To ukáže čas. LABe se stalo takovým mým úkrytem všeho. Momentálně jde hlavně o muziku, ale chtěl bych to pojmout a vlastně pojímám víc ze široka. LABe je hudba, jsou to moje fotky, je to moje poezie, moje próza… moje myšlenky. Je to všechno, co mě napadne a co tahle řeka přinese. Mám téměř dopsanou knížku, která by měla být součástí Nočních směn, který vyjdou na LP coby hlavním nosiči. Chci, aby to nebylo obyčejný, aby to byl kompaktní příběh. A ze stejnýho důvodu vlastně nevím, co bude dál, protože jednám čistě intuitivně. Jestli budu mít potřebu se vyjádřit, klidně to udělám. Ale jestli to bude kytarama nebo ambientním zvukem, kam se řeka rozlije… kdo ví. Každopádně jsem staromilec a vyznavač klasického webu, takže na www.labemusic.com bude vždy vše co je na hladině.
Na jaké značky a produkty teď momentálně hraješ? Myslím samozřejmě hlavně bicí nástroje, ale můžeš mluvit i o těch dalších.
Momentálně mám asi pět sad bicích. Dvoje Amátky ze šedesátek, jedny bez spodních blan na tomy, pak nádhernou sadu DC od Ivo Honajzera, který mi postavil signature kit s 26 šlapákem. A pak hodně srdeční záležitost a to jsou starý Gretsch Round Badges 63´ stejné jako měl Charlie Watts, jehož portrét mám po jeho odchodu na bláně. No a několik snare bubínků různých značek a dat výroby. Používám Zildjian K a DW hardware. Kytaru mám jen jednu a to je stavěnej Telecaster od Jirky Zounara z Trutnova.
Snažíš se jako muzikant stále technicky posouvat? Mám na mysli cvičení, ale třeba i objevování nových možností, kterých je dneska přece jen spousta.
Jak už jsem psal výše. K mojí smůle nemám tu správnou vůli cvičit. Posouvat se snažím spíš jako autor. Poslouchám, jak se vyjadřují lidé, kteří mě oslovují, ke kterým vzhlížím. Jak těží nálady, jak s nima nakládají a pracují. Obdivuju většinou autory z venku, ale u nás mě nepřestává fascinovat odkaz Davida Stypky, kterej byl mimochodem úplně první, s kým jsem se o mých písničkách bavil, nebo třeba Radek Pastrňák. Neupínám se ke klasickým schématům. To mě omezuje a nebaví. Nestačí mi to. Singl, který teď vyšel, je asi nejklasičtější stavba, ale i tak není úplně tradiční A B A B C. Já se nechávám hodně vést náladou. Tóny slyším už dávno v hlavě. No a taky propojení s textem. Rád bych to měl 1:1. Textuju vlastně úplně poprvé v životě. Proces mojí tvorby by byl na další rozhovor. To je šílenost (smích).
Co jsou podle tebe hlavní vlastnosti, které dělají muzikanta muzikantem - potažmo bubeníka bubeníkem?
To že nemyslí na svůj part jako na sólo a přehlídku dovedností. Tohle mě nejvíc naučil baskytarista Kuba Vejnar. Když jsme spolu hráli, říkal, že poslouchá tu kapelu jakoby od stropu, aby věděl, co tam jede a co je blbě. Teď se mi běžně stává, že mám hotovou věc, dojedu do studia a tam zjistím, že jsem si jaksi zapomněl vymyslet part pro bicí. U bubeníků ohromně obdivuju spojení právě té píle s tímhle talentem a citem pro skladbu jako to u nás umí třeba Roman Vícha, nebo nenápadnej, ale skvělej Vojta Douda, ale i spousta dalších. Podle mě to je strop.
Odkazy
Facebook: https://www.facebook.com/atavists
Za MUSICstage.cz se ptal Jan Martinek