Mám před sebou nástroj z limitované série kytarového giganta Fender, která postupně vycházela od března do října 2016. Každý měsíc se narodila jedna kytara s různými odlišnými designovými i technickými specifikacemi oproti standardním řadám. Skvělá příležitost pro sběratele pořídit si originální kousek, který zajisté časem poroste v ceně. Limitovaná série nese označení Magnicifent Seven neboli Sedm statečných. Každý nástroj v určité barevné úpravě této série vyšel v edici 500 kusů.
Náš offsetový telecaster je svým způsobem nejoriginálnějším kouskem celé série, protože se jedná o neobvyklý hybrid, který vznikl křížením telecastera a jazzmastera. Z telecastera má kytara krk, snímače a veškerý hardware a z jazzmastera tělo. Zásoby tohoto offsetu se na trhu tenčí každým dnem, takže pokud budete mít štěstí, budete moci vybírat ze tří barevných verzí – modré (Lake Placid Blue), bílé (Olympic White) a dvoutónového sunburstu. Ještě před vydáním tohoto modelu vyšla speciální edice tohoto offsetu s jasanovým tělem v transparentním provedení butterscotch blond v počtu 25 kusů.
Proč tomu říkají tele, když je to jazzmaster?
Kytaroví nadšenci nešetří slovy chvály a přichází s alternativními pojmenováními Jazzcaster a Telemaster, na druhou stranu telecasteroví puristé naopak toto nadšení nesdílí a trousí kyselé poznámky. Co se tedy stane, když naroubujete telecastera na tělo jazzmastera? Tělo jazzmastera je z celkové produkce kytar fender s největší plochou, je však užší než telecaster. Nicméně kytara má odlišný zvukový charakter než klasické tele. Ale o tom později. Nejprve se podívejme na anatomii nástroje.
Tělo
Klasický jazzmaster, vyfrézovaný z masivní olše s dvojitým výřezem s polyuretanovou, lesklou úpravou. První jazzmastery byly představeny na veletrhu NAMM v roce 1958 a původně byly designovány pro jazzové hráče. Odtud tedy původ jejich pojmenování. Jejich nejširší využití však přišlo až s érou surf rocku v první polovině 60. let. Sexy tvar korpusu s nesouměrnými boky dává nástroji punc exkluzivity, ale hlavní důvod tohoto nového „offset-waist“ korpusu bylo pohodlí pro hráče, kteří hráli v sedě. Tělo je o něco větší než u ostatních kytar Fender, což vyžaduje větší kufr. Kytary jazzmaster upadaly v 70. a 80. letech postupně v zapomnění, ovšem doznaly revivalu od počátku 90. let u anglo-amerických alternativních a indie kapel a díky mnoha vlivným umělcům jako Kevin Shields z My Bloody Valentine, Troy Van Leeuwen z Queens of the Stone Age nebo Elvis Costello, se staly kultovní záležitostí a vyhledávaným artiklem mezi umělci všech generací.
A zbytek…
…je už jen a jen telecaster. Šroubovaný krk a hmatník nástroje je vyrobený z jednoho kusu javoru a je velice příjemný do ruky se subtilním moderním profilem C a klasickou fendrovskou menzurou 25,5“ (647,7 mm). Hmatník s rádiem 9,5“ je taktéž dnešní moderní fendrovská klasika na kytarách typu telecaster i stratocaster. Hmatník je osazen 22 medium jumbo pražci a kulatými černými polohovými značkami. Šířka ořechu je 43 mm.
Hardware a ovládání elektroniky jsou také nezaměnitelné telecasterovské komponenty. Základna kobylky z ohýbaného plechu, tzv. popelník, efektní vintage kobylka se skládá ze tří mosazných kamenů, které jsou stavitelné výškově i podélně. Je tu však také jedna moderní modifikace. Všechny tři kamenu jsou rozděleny na půl, takže fakticky můžete jemně dolaďovat všech šest strun nezávisle – tento systém se jmenuje Vintage Intonatable Telecaster Bridge a funguje tak, že nízké E, G a H struny se dolaďují klasicky podélnými šrouby a struny A, D a vysoké E se ovládají imbusovým klíčem. Ovládání pasivní elektroniky je klasické pro tele – tří polohový přepínač snímačů a potenciometry volume a tone se systémem no-load control, který vyřazuje z okruhu tónovou clonu, což má za následek ještě jasnější zvuk. Olejové zapouzdřené mechaniky odvání skvělou práce, pracují hladce a spolehlivě drží ladění i při extrémním vytahování strun.
A jak to tedy hraje?
První dojem po vybalení nástroje byl více než pozitivní. Váha nástroje je překvapivě nižší než u telete. Jak jsem již výše zmiňoval, tělo jazzmastera je na plochu větší, ale užší než u telete, což ve výsledku činí rozdíl asi 200 až 300 gramů. Také javorový krk nástroje u mě vyvolal velice pozitivní dojem, kytara je z výroby naprosto precizně seřízená, dohmat nízký, v žádných polohách struny nedrnčí, velice esteticky působí lesklá úprava hmatníku. Na kytaru je radost hrát, máte pocit jako byste drželi v ruce pírko a pohyb po hmatníku je hračka. Fender začal v posledních letech standardně osazovat své nástroje tloušťkou strun .009. Pocit ze hry je o něco příjemnější, obzvlášť pokud jste zvyklí vytahovat struny v nižších polohách. Mám dojem, že je to taková trochu holčičí kytara – lehčí tělo, užší krk, slabší struny, nízký dohmat.
Mé dojmy stran zvuku jsou ambivalentní, ale nakonec převážily pozitivní pocity, které časem přecházely až v mírnou extázi. Taky máte někdy z jedné a té samé věci rozdílné pocity, hraničící až se schizofrenií? Strašně moc záleží na časoprostoru, momentální náladě, předpojatosti, únavě a samozřejmě na dalších faktorech. Tak toto všechno a možná i něco víc mě zřejmě ovlivnilo, když jsem kytaru zapojil poprvé do aparátu a měl jsem z toho takový nijaký pocit. Ani kočka ani pes, zvukové možnosti sice pestré, ale ve výsledném zvuku s kapelou to jaksi pořád nebylo ono. Kytara na mě v prvních chvílích působila dost submisivně, nevydávala ze sebe potřebný elán a drive, který jsem z kombinace jazzmastera a telecastera očekával. Zkrátka telemaster ani jazzcaster mě moc neoslovil. Včera se ale něco stalo. Nevím čím to bylo, ale všechno jsem slyšel a cítil úplně jinak. Asi to bylo větší mírou experimentování s hlasitostí a poměry gain a master na kombu, různé zkreslovače a nástroj mi začal vykvétat pod rukama. Nemohl jsem se nabažit tonální variabilitou, která obsáhla cokoliv od pocukrované melancholické nostalgie čistých měkkých zvuků přes rozzuřený štěkot crunchových ostnů a trní až po silně zkreslené kytarové stěny. A jak si stojí tento offset ve srovnání s klasickým telecasterem? Ačkoli papírově se jedná o telecaster, není to telecaster. Je až s podivem, kam může jiný tvar těla s jinou tloušťkou posunout výsledný zvuk. Svůj díl na tom mají samozřejmě výše představené inovované snímače, ale přesto. Řekl bych, že offset umí být o něco sladší a podbízivější než tele, ale zároveň agresivnější a kousavé. Je to zvláštní kytara, potřebuje lásku a péči a musíte jí dobře poznat, abyste z ní dostali maximum. Pak se vám nástroj za váš investovaný čas odvděčí.
Kdo by to tak mohl být?
Když si zpětně vybavuji postavy z legendárního filmu, pokouším se vybrat pistolníka, kterého by nejlépe vystihoval charakter našeho offsetového telecastera. Rozhodně to nebude všestranný a zkušený týpek jako Chris nebo Vin nebo naopak nezkušený a jankovitý Chico. Typově mi kytara nesedí ani k Mexičanovi Bernardovi či lovci pokladů Harrymu. Takže kdo nám zbývá? Britt, vrhač nožů a tichá síla, no nevím. Filozofii kytary zřejmě nejlépe vystihuje neurotický Lee, který v sobě svádí vnitřní boj, kde hlavními soupeři jsou hrdinství a strach ze smrti. Vezmeme-li v úvahu odvážný počin výrobce a také predestinovanou dočasnost tohoto hybridního modelu, který se nejspíš nezařadí do standardního portfolia firmy, myslím, že srovnání docela sedí.
Výrobce: Fender
Zapůjčil: MusicData s.r.o
Tomáš Hoskovec
PROFIL AUTORA: Tomáš Hoskovec
Narozen v roce 1974 v Ústí nad Labem. Na litvínovském gymnáziu v roce 1990 zakládá kapelu č.p.1398. Hostuje v dalších formacích litvínovsko-mosteckého regionu - THE FACE a THE END. Na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem v roce 1994 spoluzakládá kapelu LINGERS, se kterou vydává alba Beyond (2002), Gallery (2004) a Made In Mind (2010). Prochází několika zajímavými hudebními projekty - folkově orientovaným triem TRUCKEŘI, nebo originální reggae skupinou ORLY W BLOTIE EUROPY. V současné době, vedle produkční a nahrávací činnosti s kapelou LINGERS.ON, též působí v revivalové skupině RHCP Tribute.